Kdo jsem?

Zdravím,
dnes opět přicházím s naprosto odlišným článkem, než jste u mě zvyklí. Jak jsem tak přemýšlela nad blogem, došlo mi že kromě toho, co je napravo, o mě vůbec nic nevíte. Možná že to ani není důležité, vědět kdo je ta osoba která se snaží psát recenze a příběhy, protože ji to hrozně baví. Možná že jen přijdete na blog, kvůli kliknutí na nějaký odkaz který sdílím, kouknete na prvních pár řádek článku, zkritizujete a zase odejdete. A nebo jste v téhle malinké dimenzi trvalý čtenář, články čtete do konce a pak napíšete nějaký pěkný komentář. Ale ať jste v jakékoliv skupině, stále víte o té malé 14ti leté holce, jejíž věci čtete, jen to, že si říká Catelani. Tak co kdyby jsme to dnes napravili? :-)

  Má maličkost pojmenovaná Magdalena se narodila 11. května 2001, což je už krásných 14 let a 5 dnů! Své 14. narozeniny jsem tedy neslavila, protože oslavy moc nemusím. Všichni si o mě už dlouho myslí, že jsem prostě divná. Nechodím ven, sedím u knížek, filmů, komiksů a nebo her, jsem bílá jako stěna a často nepříjemná. Páni, vlastně jsem tak trochu upír. Ale ne, z krve se mi dělá špatně. Ale já všem těm nenávistným lidem říkám vždy to samé. Já se mám ráda. Jo, zní to jako bych byla trochu narcis, ale já se mám vážně ráda. Minulý rok jsem měla slabší období, ale to někdy zažije asi každý. Miluju svoje dlouhé vlasy které mají barvu třešní, svoje dlouhé štíhlé nohy, svou postavu, svůj obličej a dokonce i brýle které se mi v osmi letech zabydlely na nose a bydlí tam šťastně až do teď. Možná že i jsem trošku sebestředná a nebo možná i namyšlená, ale je mi to tak trochu jedno.

  Ani si už nepamatuji, jak vznikla přezdívka Catelani, protože mi tak nikdo neříká, jsem pro všechny Magda a nebo Magg. Nejprve jsem pod Catelani vystupovala u focení, ale to zákazníkům začalo po chvíli vadit, tak jsem začala vystupovat pod svým pravým jménem. Nicméně mi Catelani zůstalo jen u psaní, protože si pod tím nikdo neumí představit, kdo vlastně jsem. I když je to vcelku prosté. Jsem náctiletá holka, co se snaží psát, natáčet a fotit.
  Jako malinkou, na prvním stupni základní školy, mě nikdo neměl rád. Nechodila jsem se spolužáky ven na hřiště, protože mě většina z nich neměla ráda. Jednou to došlo i k psychické šikaně, naštěstí ne na dlouho. A pak přišlo první stěhování. Už jsem nebyla super městská Pražačka, ale bydlela jsem v malém městě Středočeského kraje. Všechno vypadalo skvěle, byla jsem šťastná 10ti letá holka která měla spoustu kamarádů a chodila každý den ven. A pak obrovská rána, přímo do středu srdce. Přesně tam, měl totiž místo muž, kterého jsem milovala od narození. A on mě opustil tím, že zmizel z tohoto světa. Můj život opět ztratil tu chuť a já si zase zalezla s knihami, které mě On naučil číst už ve čtyřech letech. Právě proto, jsem si v tu dobu knihy zamilovala ještě víc, než kdy předtím. Cítila jsem z nich štěstí, protože jsem si vzpomínala na chvíle, kdy jsem v nich s Ním četla a mohla zmizet z toho nudného stereotypního života, do života hlavního knižního hrdiny.

  Teprve ve 13ti letech jsem se vzpamatovala. Ale to už tu bylo další stěhování a nový dům. Žádný byt, kde bych se musela mačkat se svými dvěma bratry a zbytkem rodiny. A tak se z Pražačky stala vesnická holka, která opět začala po dlouhé době chodit ven, učit se a zamilovala si kolektiv, ve kterém našla své útočiště. Zamilovala si komiksy, sci-fi, fantasy a nejrůznější fandomy. Ale knih a psaní se nevzdala. Pořád unikám do jiných světů skrze stránky, do světů kde jsem šťastnější a vyplňuji tam díru kterou mám v srdci až do konce života. A nebo se vypisuji ze svých pocitů lidem, které vůbec neznám a i přesto je mám ráda, a právě teď jim říkám celý svůj příběh. Nebo natáčím videa, kde se před kamerou můžu vykecat 253 úžasným lidem, které na ty videa koukají. A právě tito lidé, pomaličku vyplňují tu díru.

Děkuji.