Procrastinating Writer: We found love between us

We found love between us | 2.kapitola

Malá výpomoc

,,Nezahrávej si se mnou, mělo to být lyrium!'' zakřičela na elfa Marianne, ale on se jen usmál. ,,Možná jsem já to lyrium!'' rozhodil rukama kolem svého svalnatého těla a zasmál se. Marianne sotva zvládala skrývat svůj vztek. Přistoupila k elfovi a chytla svůj meč skrývající se v pochvě u jejího boku za stříbrem pokrytou rukojeť. ,,Mar, jeho značky. Možná má pravdu,'' přistoupila Bethany ke své sestře a chytla ji za rameno. ,,Nezajímá mě jeho hloupé tetování Beth!'' Marianne schodila ruku své sestry ze svého ramena a koukla se na elfa. Byl až nadpřirozeně krásný. Zajímavý. Jeho značky byly rozseté po celém jeho svalnatém těle a jeho sněhově bílé vlasy zakrývaly jeho oči, pokud si je neodfoukl pryč z obličeje. ,,Umí hloupé tetování tohle?'' řekl naštvaně elf a značky po jeho těle začaly zářit modrou barvou. Marianne nechápala jeho tetování a začínala si opravdu myslet, že je z lyria. ,,Kdo jsi?'' ,,Omlouvám se, začala jsi na mě křičet dříve než jsem se stihl představit. Můj pán mi říkal Fenris.'' ,,Tvůj pán?'' nechápala Marianne jeho odpověď. V tu chvíli se ozval Sebastian a přistoupil k Marianne. ,,To je důvod, proč ten náklad -tedy, jeho- hledali otrokáři, je to uprchlý otrok.'' Fenris přistoupil těsně k Sebastianovi. ,,Já NEJSEM otrok!'' řekl nabroušeným hlasem a jeho značky začaly zase zářit. Vypadal jako modrá rozzuřená třpytka uprostřed Odluky pokryté mrtvolami otrokářů. ,,Nicméně, Hawke. Potřebuji tvou pomoc.'' přišel k Marianne, jež oslovil příjmením které ji proslavilo po celém Kirkwallu. Uklidnil se a s ním i jeho značky, které již nebyly zářivě modré, ale světlounce modré. Marianne se rozesmála. ,,Ty ode mě chceš pomoct?'' ,,Ano, když mi pomůžeš dostat a zabít mého pána, rád se připojím k tvým cestám, jako tvůj společník.'' ,,Proč si myslíš, že stojím o tvou pomoc?'' ,,Tyto značky, ze mě dělají opravdu dobrého bojovníka, což myslí, že se ti hodí.'' koukl se pohrdavě na Marianniny společníky. Bethany, Aveline i Sebastian ho sežehli pohledem. ,,Bojovník by se mi hodil.'' pousmála se Marianne nad tím, jak její svědomí nemohlo odmítnout jeho nabídku a přeci jen, byla by velmi ráda, kdyby zůstal tak okouzlující elf po jejím boku.

Když se po Hradišti zahaleném v třpytivě černé noci Marianne s Merrill a Sebastianem plížili ke starému sídlu, kde měl Danarius pobývat, uviděli před ním Fenrise opřeného o zídku u domu. ,,Celý večer jsem tu neslyšel nic ani šustnout, možná o nás Danarius ví.'' ,,I kdyby o nás věděl, stejně ho za chvíli zabijeme.'' ,,Souhlasím.'' pousmál se Fenris a společně vešli do starého domu. Uvnitř bylo opravdu hned na první dojem poznat, že je opuštěný. Prasklé dlažební kostky a omítka, zničený nábytek, kosti a hrozný zatuchlý smrad. Když přišli do velké haly, všude kolem nich se objevily magické bytosti které připomínaly stíny. Společně díky Merrilliných kouzel, Sebastianových šípů a mečů Marianne a Fenrise, je porazili skoro hravě. ,,Danarie, ukaž se! Tvoji mazlíčci nás nemohou zastavit!'' zakřičel Fenris a po celém domě se rozléhala ozvěna jeho hlasu. Vydali se halou ke dveřím na jejím konci, ke kterým našli klíč v jedné z mrtvol démonů. Když ale místnost otevřeli, za nimi v hale se objevil démon naprosto jiný od těch předchozích. Vysoký snad tři stopy, dlouhé ruce v kterých se již vytvářelo nějaké kouzlo spojené s krvavou magií. Pár silnými švihy obouručním mečem a šípy zabodnutými do jeho tenkého těla, ho Marianne s Fenrisem a jejich společníky zabili. Když se Fenris rozhodl vejít do místnosti kterou odemkli, jeho pán kterého tam očekával, tam nebyl. Mezitím křehké tělo mladé elfky Merrill spadlo na studenou dlažbu pod ní a Marianne se Sebastianem si všimli že je zraněná. Z jejích očí byl cítit strach a bolest, proto Marianne lučištníkovi nařídila aby ji vzal k Andersovi, léčiteli skrývajícímu se ve Stínově. V celém domě, plném mrtvol zůstali už jen dva mladí bojovníci, přechovávajíc ve své duši strach, zklamání ale i úštěpek zalíbení v tom druhém. Když Marianne vešla do místnosti za Fenrisem sedícím sklesle na zemi, elf z ničeho nic promluvil a jeho značky na těle začaly lehce poblikávat. ,,Unikl, samozřejmě že. Jak jsem mohl být tak hloupý a myslet si že ho po tolika letech konečně dostanu za to, co mi udělal?!'' Než stačila Marianne něco říct, elf se zvedl a prsty si prohrábl jeho sněhově bílé vlasy pokryté kapkami krve jeho nepřátel. ,,Pokud tu zůstaly nějaké klenoty, vezmi si je všechny. Já..potřebuji na vzduch.'' odvětil a odešel z domu.

Mladou bojovnici ale nezajímaly klenoty skryté v domě, ale jeden elf, trpící kvůli jeho značkám po těle.

Proto vyběhla ze sídla, hledajíc toho tajemného elfa.